THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už listopadové pražské vystoupení holandských TRANSMISSION0 bylo dostatečným důvodem k poptávce po jejich aktuálnímu albu, a když hned na začátku prozradím, že i studiová podoba této zajímavé kapely skýtá nevšední zážitek, bude hned o další důvod pro pořízení této nahrávky navíc. Pohrobkům hardcoreových REVEAL byla stylová škatulka příliš těsná, neboť se změnou názvu přichází i změna hudebního směřování. Výsledek v podobě nových skladeb na sebe nenechává dlouho čekat, a tak se kapela v srpnu 2003 uzavírá do studia, aby zde zrealizovala svou první nahrávku lapidárně pojmenovanou „0“.
Ta vychází na značce převážně punkového labelu Go-Kart Records. Ovšem punk byste ve tvorbě těchto Holanďanů hledali jen velice stěží. I z původně hardcoreového zaměření zůstaly jen přebytky v podobě občasných „vykřičených“ pasáží. Těžiště „0“ tkví hlavně v náladách jednotlivých skladeb spočívajících v polo akustických kytarových motivech a vydatném zapojení kláves. Tyto slouží většinou pouze jako zvukové pozadí, ovšem pozadí velmi výrazně tvořící charakter jednotlivých písní. Vokální linky, kromě hardcoreového řvaní, pozůstávají hlavně z přesvědčivého Michielova „čistého“ zpěvu. Díky uvedenému tak hudba TRANSMISSION0 dostává velmi zajímavý, industriální a místy až futuristicky odlidštěný nádech.
Přestože tato pětice už na debutní nahrávce vykazuje nepopíratelnou dávku originality, vlivy takových NEUROSIS anebo ISIS lze v její hudbě vystopovat snadno. Ani oni nikam nespěchají, jednotlivé motivy a melodie nechávají po delší dobu působit na posluchače a nikterak se ho nesnaží ohromovat šokujícími změnami temp a hudební ekvilibristikou. TRANSMISSION0 mají ve svém arzenálu jiné zbraně, které umí velmi dobře použít. Tou hlavní jsou už uvedené nálady, které jejich písně v sobě skrývají. Typickým příkladem je pátá skladba „The Return“ začínající chytlavou kytarovou melodií, aby se v půli transformovala právě ve výrazně náladovou záležitost podepřenou lehce naléhavým vokálem a dokonalou „tovární“ atmosférou. Jak prosté, ale jak účinné a v živém provedení dokonale strhující.
Ačkoliv v našich končinách nebude tento počin lehce sehnatelnou záležitostí, musím ho všem vyznavačům originální a emotivně laděné tvrdé muziky doporučit. TRANSMISSION0 totiž dokázali, že se v nich nachází dostatek invence a schopností razit si vlastní hudební cestičku. S dalším albem lze očekávat ještě pozitivnější reakce. Pevně v to věřím!
Velice osobitá záležitost hudebně na pomezí hardcore, industriálu a kapel ve stylu ISIS, NEUROSIS a pod.
7,5 / 10
Michiel van der Avoird
- klávesy a vokály
Mischa van Rodijen
- kytara a vokály
Leon de Groot
- kytara
Dave van Beek
- basa
Bart Waalen
- bicí
1. Journey
2. VS. Vampire
3. San Miguel
4. ****
5. The Return
6. U-Boot
7. Dust Like Sand
8. Ether
9. Serenity
10. ******
Vydáno: 2004
Vydavatel: Go-Kart Records
Produkce: TRANSMISSION0
Tahle deska mě při prvním poslechu moc nevzala, o to víc jsem si ji užil později. Ona ta pochmurnost a stísněnost, která ze skladeb vyzařuje nesedne do každé nálady, někdy se to nedá poslouchat a jindy to člověk přímo saje. Tenhle psychický gáblík se možná dá označit slovem rozporuplný, ale ve skutečnosti se tyto rozpory projevují především na straně posluchače. S hudbou TRANSMISSION0 se vám prostě musí podařit vstoupit na stejnou vlnu, jinak je zle. Každopádně těžko bude produkce těchto Holanďanů někomu lhostejná, může vám být nepříjemná, protivná, třeba i odporná, ale ne lhostejná, a to já považuji za známku neotřelosti a zajímavosti materiálu. Pokud se smířím s tím, že mi tahle deska ne vždy sedne (v těch chvílích si ji prostě neposlechnu), dopadá mé celkové hodnocení lichotivěji, než jsem sám po prvním poslechu čekal.
Druhý album mám radši. ISIS-2
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.